Život Margaret Mitchellové

Margaret Mitchellová se narodila 8. listopadu 1900 v Atlantě jako dcera advokáta Eugena Muse Mitchella a sufražetky May Belle (Mary Isabel), rozené Stephensové. Matka zemřela v lednu 1919 na španělskou chřipku a otce její smrt zlomila. Margaret nechala školy a začala pečovat o rodinu. V té době žila Peggy, jak si říkala v rodné Atlantě, na svou dobu poněkud nespoutaným životem jako mnoho mladých buřičů generace roku 1900 a rozhodně nepatřila k favoritkách atlantských vdov, které ji odmítaly přijmout do Atlantské ligy mládeže. 2. září 1922 se vdala za jednoho se svých přátel Reda (Berrien Kinnarda) Upshawa. Brzy však poznala svůj omyl a Reda vyhodila z domu. Konečné rozhodnutí o rozvodu obdržela v říjnu 1924. V té době začala pracovat jako reportérka a našla útěchu v náručí Johna Roberta Marshe, za něhož se provdala 4. července 1925.

Ač se to zdá neuvěřitelné, již v raném mládí zrálo podhoubí pro slavnou románovou epopej, jež čerpala z prostředí samotné Atlanty, prosyceného vzpomínkami na občanskou válku a období Rekonstrukce, z matčina vyprávění o osudech rodiny a příbuzných i osobních zážitků mladé Margaret, která vlastně po celý život nevytáhla z rodného města paty. Obrovský tvůrčí potenciál a jistá předurčenost již prosvítá v nedávno objeveném dílku Lost Lysen (v českém překladu Ztracená láska), které napsala v šestnácti letech a jež bylo spolu s autorčinými dopisy součástí pozůstalosti jejího blízkého přítele Henryho Love Angela.

Román Jih proti Severu (Gone With the Wind) psala autorka od roku 1926 (a možná již dřív) do konce roku 1929. Dalších šest let zabraly opravy, přepis a "pulírování". Mnohokrát změnila části i celé kapitoly, ale ještě nějaký čas trvalo, než redaktorovi nakladatelství Macmillan Haroldu Lathamovi odevzdala v jeho hotelu v Atlantě dvě hromady nažloutlých obálek obsahujících bombu, jakou literární svět dlouho nezažil. Román se objevil na pultech 30. června 1936 a vyvolal doslova davové šílenství mezi obyčejnými čtenáři i literární veřejností.

Stejně zapůsobil i film natočený o tři roky později. Proslavil hlavní představitelku Vivien Leigh, vyhrál neuvěřitelných deset Oscarů, dosáhl obrovského kasovního úspěchu a stal se nesmrtelnou Hollywoodskou legendou.

Margaret Mitchellová jako by celý život tušila svou předčasnou smrt. V roce 1945 napsala svému příteli Edwinu Granberrymu, že zemře při automobilové nehodě. Její věštba se naplnila 16. srpna 1949.

Výňatek z článku Gavina Lamberta: Jak vznikal Jih proti Severu

Jako dítě milovala Margaret Mitchellová jízdu na koni, ale jeden škaredý pád navždycky oslabil její kotník. V roce 1926 stále žila ve městě, v němž se narodila, v Atlantě, byla 150 cm vysoká a stará stejně jako nové století, podruhé vdaná – za Johna Marshe, vedoucího reklamy, a chodila o berlích, poté, co si prudce podvrtla svůj pošramocený kotník. Žila život částečného invalidy a byla zdeptaná svým neúspěchem coby spisovatelky. (Dva roky dělala pro Atlanta Journal, měla hrstku krátkých příběhů, které nikdo nechtěl publikovat a nedokončený román o Jazzovém věku.) Je pravděpodobné, že by psaní úplně vzdala, kdyby Marsh nevěřil jejímu talentu a netlačil ve výmluvné chvíli.

Zdá se, že nebylo jiné cesty, než to zkusit znovu. Dokud se kotník odmítal hojit, byl její společenský život zredukovaný, nemohla tančit, což milovala, a dny trávila čtením a hraním bridže. A hlavně, potěšilo by to jejího manžela. A tak se jednoho rána dokulhala pro svůj psací stroj a začala psát román o Občanské válce. Do svých deseti let ani nevěděla, že Jih ji prohrál. Její matka ji vzala na projížďku v bryčce, ukázala jí zbylé trosky zpustlých plantážnických domů v krajině za Atlantou a prozradila jí důležitou novinu. Později řekla, že toto vyprávění o porážce ji pronásledovalo a sama válka neustále vrhala stín na její život. Vyrostla ve městě, kde byly vzpomínky na válku, skrze lidi i místa, stále živé; a další výlet, který přetrvával v její mysli, byla návštěva příbuzných na farmě dvacet mil jižně od Atlanty. Ta patřila její babičce, která odtud uprchla posledním vlakem z Atlanty, než dorazil Sherman.

Když začala psát román, znala jen začátek a konec příběhu a nejdříve napsala poslední kapitolu: Rhett Butler odchází od Scarlett. Ve skutečnosti sotva kdy psala kontinuálně, skákala mezi událostmi, které se odehrály několik let od sebe, a každou kapitolu uchovávala ve velké obálce z konopného papíru. Jak šel čas, byly obálky vybledlé a plné skvrn od kávy. Na některé z nich naškrábala kuchařské recepty a seznamy na nákup. Pro nedostatek sebedůvěry byla tajnůstkářská; jen svému manželovi dovolila číst svou práci v průběhu tvorby, ale něco z něj odhalila i svému blízkému příteli, Loisi Coleovi, který později odešel do New Yorku, aby pracoval pro vydavatelství Macmillan. Zbytek jejích přátel věděl, že se něco chystá, protože když čas od času neočekávaně dorazila návštěva, zastihla ji, jak se belhá schovat tlustou obálku pod polštář na gauči. Nikdo se na nic neptal, protože Peggy Marshovou vždycky považovali za záhadu a měla auru soukromí, kterou lidi instinktivně respektovali. Přestože byla katolička, rozvedla se po pár měsících se svým prvním manželem a vzala si jeho svědka. O sobě moc nemluvila, ale byla dobrý a zábavný společník v mnoha jiných tématech. "Jestli chcete, aby byl váš večírek úspěšný," řekl jeden přítel, "pozvěte Peggy Marshovou." Poté, co vyšel román, mnoho lidí říkalo, že vypadala jako Melanie Hamiltonová, ale osobně byla opravdu mnohem bližší Scarlett. To ji nepotěšilo. Ta drobná, decentně oblečená dáma vždycky trvala na tom, že Scarlettin charakter byl "dalek obdivu".

Její hrdinka začínala jako Pansy O'Harová, postava z jedné z autorčiných nepublikovaných povídek, Melanie se nejprve jmenovala Permelia, pak Melisanda, a když už psala asi rok, sídlo Fontenoy Hall se stal Tarou. Tahle nahodilá, chaotická metoda pokračovala další dva roky, s alternativními verzemi několika epizod přibývajícími na hromadě konopných obálek. (Jak odstranit Scarlettina druhého manžela, Franka Kennedyho, bylo vyřešeno až pár měsíců před vydáním.) Je jasné, že vykreslila několik scén z osobní zkušenosti. V roce 1918, když studovala na Smith College v Massachusetts, zemřela její matka během epidemie chřipky v Atlantě; v románu se Scarlett vrací na Taru a zjišťuje, že její matka zemřela na tyfus. Později téhož roku se zasnoubila s mladým poručíkem, který odjel do Francie a byl tam zabit, stejně jako Scarlettin první manžel, který odešel do války a přišel o život (méně hrdinsky) krátce po svatbě. V roce 1919 šokovala Atlantskou společnost předváděním exotického Apačského tance na večírku organizovaném pro charitu místními debutantkami. Žádná dobře vychovaná dívka by se neměla takto chovat tak brzy po smrti své matky a Jih proti Severu připomíná tuto situaci, když Scarlett všechny zděsí svým tancem s Rhettem ve vdovské černé na bazaru v Atlantě. V roce 1920 vypukl v jejím rodném městě velký požár a ona celou noc pracovala na zpanikařené pohotovosti. Pro Scarlettin útěk z hořící, vyděšené Atlanty Margaret bezpochyby využila své vzpomínky stejně jako historické knihy.

V roce 1930 byl román asi ze dvou třetin hotov a konopné obálky obsahovaly přes tisíc strojově psaných stránek. Pořád chyběla úvodní kapitola, několik spojovacích pasáží a titul. Váhala mezi Další den>, Polnice pravdivě zněly, Ne v našich hvězdách a Vláčet to těžké břemeno, ne zcela spokojená s žádným z nich. A v té době ji to těžké břemeno samo začalo ničit. Její kotník se nakonec zahojil a tak mohla uniknout zpět ke společenskému životu, obědům ve venkovských klubech, večírkům a tanci.

Když se Marshovi přestěhovali do nového bytu, uložila všechny obálky do skříně. Protože její manžel na ni stále tlačil, čas od času se pokoušela knihu dokončit, ale ten původní podnět se zdál být ztracen. "Párkrát jsem na knihu vlítla v roce 1930 a 1931..." Vypěstovala si podivnou, příšernou lhostejnost k tomu nesmírnému množství práce, kterou udělala, a o pět let později byl román stále nedokončen a obálky bledly ve skříni. V roce 1934 na knihu v podstatě nevlítla, protože její krk byl po automobilové nehodě v podpěře. V dubnu 1935 byl Harold Latham z vydavatelství Macmillan na návštěvě v Atlantě a věděl o románu od Loise Colea, teď už pomocného redaktora a kolegy. "Pokud umí psát tak, jak umí vyprávět," řekl Lois Cole, "mělo by to být počteníčko." Latham ji potkal na obědě ve venkovském klubu a požádal, aby mohl vidět rukopis. "Nemám žádný román," řekla mu, překvapená a vyplašená, ale Marsh ji přesvědčil, aby příští den zavezla rukopis Lathamovi do hotelu. Když vešel do vestibulu, viděl drobnou dámu sedící na divanu vedle největšího rukopisu, s jakým se kdy v životě setkal, hromada obálek dosahovala až k jejím ramenům. "Vezměte si tu věc, než si to rozmyslím," řekla a byla zase pryč.

Poté, co koupil kufr, aby unesl tu spoustu obálek, začal Latham ve vlaku do New Orleans román číst. Fyzicky to byl jeden z nejvíc odrazujících rukopisů, který mu kdy byl nabídnut, stránky zažloutlé a rozpadající se, strojopis pokryt opravami tužkou. V hotelu v New Orleans na něj čekal kabelogram. "POŠLETE RUKOPIS ZPĚT, ROZMYSLELA JSEM SI TO." Ignoroval ho a pokračoval ve čtení ve vlaku do New Yorku; navzdory chybějícím partiím a neupraveným, nezrevidovaným částem rukopisu zavětřil bestseller. Učinil okamžitou nabídku knihu publikovat – pokud by ji dokončila. Užaslá řekla svému manželovi, "Nechápu, jak se v tom můžou vyznat." Pak se bála toho, jak by knihu přijal Jih, kdyby ji dovolila publikovat. Pokud by ji Atlanta neschvalovala, nebyla by společensky ignorována? Marsh ji přemluvil nabídku přijmout; pak na ni on i Latham tlačili, aby pracovala dalších šest měsíců, během nichž kontrolovala všechny historické detaily, několikrát přepsala úvodní kapitolu, rozhodla se, že Frank Kennedy najde svou smrt v rukou Ku Klux Klanu, a konečně našla svůj titul v básni "Cynara" od Ernesta Dowsona,

Macmillan naplánoval vydání Jihu proti Severu na duben 1936 a rozhodl vytisknout 10 000 výtisků za cenu 3 dolarů. Pak chtěl Klub knihy měsíce román pro svůj červencový výběr; datum vydání bylo proto posunuto a bylo vytištěno dalších 50 000 výtisků. Koncem července bylo jasné, že se objevil fenomén. Noviny New York Times publikovaly o románu nadšenou recenzi na první straně své sekce o knihách, noviny New York Sun jej přirovnávaly k románu Vojna a mír, Stephen Vincent Benet, Robert Nathan, a H. G. Wells jej schválili a veškerý Jižanský tisk utišil autorčiny obavy ódami chvály. Během šesti měsíců se prodalo půl milionu výtisků a toto číslo se více než zdvojnásobilo, když byla kniha vydána přesně jeden rok. V roce 1937 jí byla udělena Pulitzerova cena. Dokonce i méně laskaví recenzenti, levicové noviny, které ji obvinily z glorifikace otroctví, kritici jako Malcolm Cowley a Louis Kronenberger, kterým připadala nevalně napsaná, museli uznat její výjimečný vliv a apel jejího vášnivého přivírání očí před skutečností.

Jako literární dílo není Jih proti Severu o nic lepší ani o nic horší než většina bestsellerů, ale u žen udeřil na hlubokou citovou strunu, podobně jako mnohem kvalitnější Jane Eyrová téměř před sto lety v Anglii. Hrdinka Charlotte Bronteové byla první emancipovanou mladou dámou, odhodlanou uplatňovat svou nezávislost tváří v tvář společenským tlakům, ve Viktoriánské beletrii. Ne krásná, ale smyslná, ne bohatá, ale inteligentní a cílevědomá, její vztah s muži byl souboj. Emočním prvkem, který pro čtenářky vytvořila, byl vzdor vůči mužské nadvládě. Scarlett O'Harová je přikrášlená verze této myšlenky. Atraktivní, rozmazlená, sobecká, ve chvílích krize umí jednat jako muž, a přestože Rhett Butler od ní na konci odchází, není jisté, že ho nezíská zpět. V každém případě je to ona, kdo přežil, a její nezlomený duch pokračuje v revoluci, kterou začala Charlotte Bronteová. "Pořád tiše říkám," napsala Margaret Mitchellová příteli, "že je to jen obyčejný příběh o několika lidech, kteří stoupali vzhůru, a několika, kteří klesali dolů, o těch, kteří to unesli, a o těch, kteří ne." Její Scarlett to unesla a pro tisíce žen položila základní otázku, co přesně "nezávislost" znamená a co všechno je potřeba obětovat.

Její dopad na svou stvořitelku, Peggy Marshovou z Atlanty, rozenou Margaret Mitchellovou, zůstává ironický a trochu smutný. Napsáním Jihu proti Severu Margaret Mitchellová vypálila svůj vlastní úder za ženskou nezávislost, ale bylo to neochotně a bolestivě a nikdy by to nezvládla bez pomoci svého manžela. Sláva a bohatství, když se dostavily, se zdály být spíš hrozbou než osvobozením. Stáhla se ještě hlouběji do provinciálního manželského života a nikdy nenapsala nic dalšího. "Jsem na útěku," napsala krátce po vydání knihy. "Jsem si jistá, že Scarlett O'Harová nikdy tak nebojovala, aby se dostala z Atlanty, ani tak netrpěla během obléhání Atlanty, jako jsem já vytrpěla během obléhání, které probíhá ode dne vydání." Světla ramp ji omračovaly; odmítla jet do Hollywoodu, aby se setkala se Selznickem, a nechtěla mít nic společného s natáčením filmu.

V roce 1945 měl její manžel infarkt, ze kterého se nikdy úplně nezotavil, a stvořitelka Scarlett se víc než kdy jindy stala spíše podobnou Melanii, trpělivou ošetřovatelkou stejně jako oddanou manželkou. V roce 1949, když s Johnem Marshem přecházela ulici v Atlantě, srazilo ji rychle jedoucí auto a zemřela o pět dní později, pár měsíců před svými čtyřicátými devátými narozeninami. John Marsh ji přežil do roku 1952 a byl pohřben vedle ní na Oaklandském hřbitově v Atlantě.

Celý článek si můžete přečíst zde.

Originál článku si můžete přečíst zde: http://www.theatlantic.com/issues/73feb/gone.htm

The Atlantic Monthly; February 1973; The Making of Gone With the Wind, Volume 231, No. 2, Pages 37-51

Překlad HD