Jak vznikal Jih proti Severu

Proč David Selznick natočil požár Atlanty předtím, než obsadil roli Scarlett O'Harové; proč Joan Crawfordová, Bette Davisová, Katharine Hepburnová, Norma Shearerová, Miriam Hopkinsová, Irene Dunneová, Paulette Goddardová a Loretta Youngová tu roli nedostaly; a co se stalo, když plameny pohlcovaly Atlantu (původně kulisy filmů King Kong a Allanova zahrada) a Selznickův bratr se objevil s dlouho hledanou představitelkou hlavní role.... Zpráva o natáčení nejúspěšnějšího filmu na světě.

napsal Gavin Lambert

Otec Davida Selznicka, Lewis, byl dobrodruh, který vydělal balík a zase o něj přišel v raných dobách filmového průmyslu, a syn zdědil mnoho z jeho předností - kuráž, ohromnou energii, chuť riskovat a exhibicionismus, tvrdé srdce v obchodu a měkké v osobních vztazích. Ten nevázaný falešný hráč také odkázal svému synovi úctu ke kultuře a požitkářství. Sbíral vázy dynastie Ming a archívní víno a jeho oblíbenou knihou byl David Copperfield, kterou začal číst jako sedmiletý hoch.

V jednom důležitém ohledu se ale lišili. Pro toho dobrodruha byly filmy pouze hrou, podnikem, dalším polem, kde se dalo hazardovat. Pro Davida se staly skutečnou vášní, chorobnou a podivně metodickou.

Lewis J. Zeleznik, narozen v Kyjevě v Rusku roku 1870, si prorazil cestu do Spojených států v osmnácti letech. Změnil si jméno na Selznick a vybudoval v Pittsburghu úspěšné klenotnictví. Roku 1910 zašel poprvé příliš daleko, když se rozhodl otevřít "největší obchod s klenoty na světě" v New Yorku. Jeho dveře se zavřely po pár měsících a bez tohoto skromně velkolepého neúspěchu by David nikdy neprodukoval Jih proti Severu.

Byla to totiž doba, kdy se mnoho obchodníků, většinou židovských emigrantů, obrátilo k novým obchodům. Louis Burt Mayer z Minsku vydělal nějaké peníze obchodem se šrotem a použil je k nákupu starých divadel, která proměnil v bijáky, čímž udělal první krok k tomu, aby se stal Imperátorem studia MGM. Adolph Zukor, obchodník s kožešinami z Ricse v Maďarsku, investoval své úspory do nákupu práv k francouzskému krátkému filmu Královna Alžběta (Queen Elizabeth), se Sarah Bernhardtovou v hlavní roli, čímž udělal svůj první krok k založení studia Paramount Pictures. Sammy Goldfish, obchodník s rukavicemi z Varšavy, přesvědčil svého švagra, Jesse Laskyho, který vlastnil řetězec kabaretních domů, aby riskoval pár tisíc ve filmové produkci. Vyjeli do Hollywoodu, tehdy pouze vesnice, kde ještě nebyla postavena žádná studia, a spojili síly s mladým hercem s režijními ambicemi. Jmenoval se Cecil B. De Mille. Po úspěchu jejich filmu The Squaw Man, natočeném v přestavěné stodole a prvním celovečerním filmu natočeném v Kalifornii, se producent Sammy Goldfish rozhodl být znám jako Samuel Goldwyn.

Lewis J. Selznick vstoupil do filmového podnikání skrze přítele, který vlastnil akcie v Universal Film Manufacturing a který zmocnil Selznicka, aby je pro něho prodal jednomu ze dvou mužů angažovaných v kontrole společnosti. Selznick stranil Carlu Laemmleovi z německého Wurttembergu, bývalému vedoucímu obchodu oděvní společnosti ve Wisconsinu, a když prodal Laemmleovi ony akcie a umožnil mu získat většinu v Universal, vmanévroval se Selznick do funkce ve společnosti. Další boj o moc brzy následoval, neboť oba muži byli příliš ambiciózní na to, aby zůstali kolegy nadlouho. Zatímco Selznick měl obrovskou zálibu v obchodních intrikách, byl méně zkušený než Laemmle, který ho vystrnadil. Potom potkal agenta zásilkového prodeje Arthura Spiegela a přiměl ho stát se jeho partnerem v nové společnosti s okázalým názvem Světová filmová společnost (World Film Copany). V té době bylo běžnou praxí jak Laemmla tak Zukora nalákat "prestižní" jména od divadla k filmování. A Selznick je následoval, nabídl víc než jeho rivalové za služby pro Claru Kimball Youngovou, Allu Nazimovou, Lionela Barrymora a Lillian Russellovou. Také zaměstnal mladého režiséra Allana Dwana, který viděl všechny filmy D. W. Griffitha, jakmile vešly do kin, a který imitoval inovace tohoto mistra s takovou rychlostí, že se stal druhým americkým režisérem, který používal detailní záběr.

Po hádkách se Spiegelem pak Selznick přiměl Claru Kimball Youngovou, aby se stala jeho partnerkou. Během několika dalších let si Selznick a jeho rivalové navzájem kradli hvězdy, nekonečně intrikovali nad sestrami Talmadgeovými, zkoušeli se navzájem vyplatit, napadali se v otevřených dopisech obchodního tisku a soupeřili v pestrobarevných reklamních upoutávkách. Vrchol nastal v roce 1917, když Selznick telegrafoval svrženému ruskému Caru Nikolajovi a nabízel mu místo ve své společnosti. "Když jsem byl malým hochem v Rusku, Vaše policie se k mým lidem chovala velmi špatně, ale necítím žádnou zášť..." Od posledního z Romanovců nepřišla žádná odpověď. Jedno impérium padlo, jiné se rozšiřovalo. Rolls-Royce, sedmnáctipokojový byt na Park Avenue a sbírka váz Ming se staly symboly Selznickova úspěchu. Přesto i na svém vrcholu „padla kosa na kámen“, protože v aréně ambice a exhibicionismu byl Selznick méně kultivovaný než Laemmle a Zukor, a dosáhl toho, že se spojili proti němu. Ve srovnání s kožešníkem, obchodníkem s rukavicemi a maloobchodníkem se šrotem se prodejce klenotů zdál být povýšencem. Čekali, až se sám přecení.

Vedle marnotratnosti bylo Selznickovou největší chybou zůstávat v New Yorku, když trend šel k západu. Na začátku 20. let se Laemmle přestěhoval do Hollywoodu a ujal se vzrůstajícího, prosperujícího studia Universal. Mayer začal produkovat filmy v centru Los Angeles, ve studiu pronajatém od muže, který dělal dokumenty o zvířatech – areál zahrnoval malou zoo včetně, symbolicky, lva. Zukor a Lasky se sloučili, aby vytvořili studio Paramount. Selznickovy hvězdy následovaly trend na Západ a on byl stále více izolován. V roce 1923 skončila společnost bankrotem. Jelikož se její vlastník hádal nebo odcizil s téměř všemi, byl jeho krach uvítán s potleskem.

Tentokrát definitivně zašel příliš daleko. Učinil poslední, patetický pokus kompenzovat se využitím pozemkového boomu na Floridě. Po neúspěchu vyklidil Lewis J. Selznick pole. Rolls-Royce, byt, vázy Ming a šperky jeho ženy byly prodány, eskadra služebných byla propuštěna. Šašek, jak ho jeho rivalové přezdívali, se přestěhoval do třípokojového domu bez výtahu, kde paní Selznicková obstarávala všechnu starost o domácnost a vaření.

Šaškova naivita a nenasytnost nemusely být samy o sobě sebezničující. Jeho metody a nepřátelství, které vyvolaly, mělo v pozadí jednu méně odpustitelnou příčinu. Nikdy se o filmy samotné nezajímal, byl slepý k oboru, v němž pracoval, a dával najevo vůči němu své opovržení. Roku 1917 řekl kongresové komisi vyšetřující finanční strukturu průmyslu: „Ve filmovém podnikání je zapotřebí méně mozků než ve kterémkoli jiném." Filmy pro něj zůstávaly na úrovni hry pokeru, v níž může vyhrát nebo prohrát tisíce dolarů během jediné noci. Nikdy nemohou být uměním, protože uměním byly vázy Ming a David Copperfield a Alla Nazimová v divadle, zcela mimo dosah jeho vlastních verzí filmů Trilby a Wildfire.

Ostatní obchodníky, prodejce šrotu a kožešin či rukavic z Ruska a střední Evropy, filmy jistě přitahovaly ze stejných důvodů jako Selznicka. Byly to rychle vydělané peníze a nová forma zábavy, tím, že byly němé, neměly žádnou jazykovou bariéru. Ale Mayer, Goldwyn a ostatní získali vášeň pro filmy a viděli jejich výjimečný potenciál. Vášeň a vize možná byly primitivní a omezené, ale byly také silné a trvalé a jistým způsobem i nápadité. Začínali jako kšeftaři a teď si uvědomovali, že mají v rukou něco unikátního, a proměnili se v zakladatele. Avšak Lewis J. Selznick zůstal kšeftařem po celý svůj aktivní život, propagátor pro záchranu propagace, a tak není jeho pád k lítosti a jeho kariéra je pozoruhodná především díky svému účinku na jeho syny.

Pro Myrona staršího a Davida, narozeného roku 1902, byl jejich otec mučedníkem. Hluboce jej milovali a, když se jeho impérium zhroutilo, viděli jej jako oběť bezohledných obchodníků a opravdového přítele umění. Zasaženi filmem už od školních lavic, nechali oba bratři studií na Columbia University v New Yorku, aby pracovali pro svého otce; po jeho pádu byli najednou na mizině. Myron odjel do Hollywoodu a David jej následoval hned, jak získal dost peněz na produkci dvou krátkých filmů, jednoho o boxu a druhého o Rudolphu Valentinovi, jak dělá porotce v soutěži krásy.

V Hollywoodu měli bratři Selznickovi výhodu v tom, že vyrůstali v oboru, ale nevýhodu v neoblíbenosti a krachu svého otce. Přesto bylo jejich odhodlání uspět nepřekonatelné. Během několika málo let si Myron udělal jméno jako nejvlivnější agent ve městě. Začínal s pár klienty, hlavně osobními přáteli jako byli Lewis Milestone a William Wellman, a už začátkem 30. let vybudoval Myron společnost, která měla na starosti přinejmenším 50 procent hollywoodských nejslavnějších hvězd, režisérů a spisovatelů, a nastavil vzor pro pozdější mocenské struktury MCA a jejich imitátorů. Štvaný, posedlý muž, který hodně pil, věřil, že má misi pomstít umělce na producentech, kteří zničili jeho otce. "Jeho dílo pomsty změnilo atmosféru v Hollywoodu," napsal scénárista Ben Hecht ve své autobiografii Dítě století (A Child of the Century). "Zdvojnásobilo a zečtyřnásobilo platy režisérů, scénáristů a herců – včetně mého... Při výpadech proti velkým studiím se Myron chechtal: 'Všechny je zničím. Pošlu všechny ty zloděje a podvodníky ploužit se do chudobince. Než skončím, budou mít umělci v tomhle městě všechny peníze.' " Než skončil (zemřel v roce 1944 na vnitřní krvácení), určitě jich většinu měli.

Davidův vzestup byl neméně velkolepý, přestože se ironicky stal producentem, v Myronových očích nepřátelskou profesí. David měl stejnou míru talentu, ale měl větší vyrovnanost. Zdá se, že zkombinoval otcovu rtuťovitou domýšlivost s trvalou mocí a láskou k organizování. Krátce po svém příjezdu do Kalifornie udělal charakteristický krok. Protože se jeho jméno shodovalo se jménem strýce, kterého neměl rád, a protože se mu jevilo nedostatečně působivé, rozhodl se, že potřebuje prostřední iniciálu – stejně jako jeho otec, jako Louis B. Mayer, Cecil B. De Mille – a rozhodl se pro O jako pro nejimpozantnější (prohlásil, že to znamená Oliver, ale O samo o sobě představuje Omegu, konec, vrchol, poslední svého druhu.). Zjevně to působilo: roku 1931 dokázal dva významné tahy: oženil se s Irene, dcerou Louise B. Mayera (přes silný odpor jejího otce - "Drž se dál od toho blázna!" varoval ji. "Skončí jako povaleč, stejně jako jeho starej!") a stal se vice prezidentem zodpovědným za produkci v RKO.

Když Selznick převzal studio RKO, mělo malou prestiž i zisky, ale on je do roka oživil v obou oblastech. Jeho prvním krokem bylo schválení King Konga od Meriana C. Coopera, projektu, který se dlouhou dobu vlekl; jeho druhým krokem bylo rozhodnutí, že bude sám produkovat. Pro režírování filmu What Price Hollywood? vybral George Cukora, kterého potkal, když byli oba v Kalifornii noví. Cukor pracoval na úpravě dialogů pro film Na západní frontě klid (All Quiet on the Western Front), pak podepsal natáčení filmů pro Paramount. Hollywoodský příběh, původně uvažovaný jako příležitost pro uvadající Claru Bowovou, ale pak byl přešit na míru vycházející Constance Bennettové, byl, jak později řekl Cukor, "drahý Davidovu srdci. Později ho použil obměněný pro první verzi filmu Zrodila se hvězda (A Star Is Born). Stejně jako publikum v té době, měl Selznick velmi romantický pohled na Hollywood, skutečně ho miloval... Většina ostatních hollywoodských snímků z něj dělaly trochu bláznivé, praštěné místo, ale pro Davida byl absolutně reálný, věřil v něj." V té době to samozřejmě bylo opojné místo, ve které se dalo věřit. Selznickův vzestup probíhal současně se vzestupem velkých studií; stál na prahu éry triumfální prosperity, jedinečného arzenálu technických možností a mezinárodního talentu, který bavil svět. A přesto, zcela překvapivě, se Davidovy dva filmy o Hollywoodu zamýšlely nad neúspěchem. V příběhu blízkém jeho srdci, zatímco královna filmu přežije, mužská postava – režisér ve filmu What Price Hollywood?, herec ve filmu Zrodila se hvězda (A Star Is Born) – se stává opilou troskou a spáchá sebevraždu. Zatímco Myronův silný alkoholismus na to mohl, ale nemusel mít vliv, zdá se jisté, že přes všechnu jeho romantickou lásku k tomu místu, nebyl David Selznick slepý k nejistotám pod jeho přitažlivým povrchem.

Na jedné straně byla třicátá léta skvělým "blaženým obdobím," jak S. N. Behrman (který pracoval na několika scénářích v Hollywoodu, včetně Anny Kareniny pro Selznicka) píše ve svých pamětech, Lidé v deníku (People in a Diary). "V Americe bylo málo míst, kde jste mohli vyrazit na večeři s lidmi jako Harpo a Groucho Marxovi, Franz Werfel, Leopold Stokowski, Aldous Huxley, Somerset Maugham, George a Ira Gershwinovi." Na druhé, a méně zjevné straně, tu byl nemilosrdný přístup k neúspěchu a neustálé tajné intriky mezi vyššími vrstvami moci. Upadnutí v nemilost mohlo být stejně drastické jako vzestup k popularitě. Behrman vypráví příběh o tom, jak se jednoho rána Lubitsch dozvěděl, že byl zbaven funkce šéfa Paramountu, od svého instruktora tělocviku, který noc předtím masíroval jednoho vedoucího ze studia a zaslechl o tom klepy. Selznickova energie a ambice byly mimořádné i v místě překypujícím oběma vlastnostmi; ale možná byl, podobně jako jiní, hnán strachem stejně jako entuziasmem. Svět, ve kterém si zvolil uspět, také vracel ozvěny o neúspěchu jeho otce.

Film What Price Hollywood? byl dobře přijat a vedl k další spolupráci mezi Selznickem a Cukorem. Filmem Rozvodová záležitost (A Bill of Divorcement) uvedl na plátno Katharine Hepburnovou a začal režisérsko-hvězdné partnerství, které se stalo slavným. Pro všechny tři byl vrcholem toho období film Malé ženy (Little Women), kus americké klasiky nepřekonaný ve své intimitě a okouzlující preciznosti.

Selznickův úspěch v RKO ho smířil, přinejmenším na obchodní úrovni, s jeho tchánem. Mayer se opakovaně hádal s druhým viceprezidentem MGM, křehkým, ale odhodlaným Irvingem Thalbergem. Poté, co se Thalberg zotavil z infarktu a odjel na dlouhou dovolenou v Evropě se svou ženou, herečkou Normou Shearerovou, Imperátor sehrál Selznickovi malou předehru, když mu nabídl volnou ruku coby producentovi ve studiu a naznačil, že by brzy mohl zaujmout Thalbergovo místo. Selznick to přijal, ne z náklonnosti k Mayerovi, ani proto, že chtěl být nástupcem Thalberga, ale prostředky nejatraktivnějšího a nejslavnějšího studia Hollywoodu byly neodolatelné. Odešel z RKO v roce 1933, Cukor šel s ním a natočili hvězdný film Večeře o osmé (Dinner at Eight). Byl založený na broadwayském hitu, s obsazením zahrnujícím Marii Dresslerovou, Johna a Lionela Barrymoreovy, Jean Harlowovou, Wallace Beeryho a Billie Burkeovou a měl stejný vzorec jako Thalbergův skvělý tah z předešlého roku, film Grand Hotel. Cukor zvládl organizaci posvátných gigantů s lehkostí a zručností. Natočil celý trhák za dvacet sedm dní a udělal z něj jednu z nejdrsnějších komedií o ekonomické krizi.

Film vydělal spoustu peněz, získal Selznickovi ve filmovém průmyslu víc prestiže, než jaké se těšil kdy dřív, a ukončil vtípky typu "zeť taky stoupá", které všude zaznívaly, když přešel k MGM. Další úspěchy rychle následovaly: film Tančící Venuše (Dancing Lady) s Clarkem Gablem a Joan Crawfordovou, který uvedl na plátno Astaira; film Manhattan Melodrama, opět s Clarkem Gablem; film Viva Villa! - a Selznick se ocitl v pozici, v níž mohl získat něco, co dlouho chtěl: skutečný kulturní přínos. Jako literární dílo byly Malé ženy (Little Women) přinejlepším menší klasika a samotný film, přes všechnu svou poctivost, byl malého rozsahu. Selznick teď, jak říkali, pomýšlel na něco většího. Už se připravil na příležitost sestavením metodického, fanatického seznamu všech klasik, které by jednou mohl chtít zfilmovat. Na jeho špici byl David Copperfield, oblíbený román jeho otce. Cukora vybral pro režii. Mayer byl proti tomu projektu, obával se, že klasika není kasovní trhák (a záznamy ukázaly, že většina jich opravdu nebyla); když však jeho zeť naléhal, zkusil vnutit dětskou hvězdu MGM, Jackieho Coopera, do role mladého Davida Copperfielda. Selznick a Cukor trvali na neznámém a právě objeveném Freddiem Bartholomew z Anglie.

Producent a režisér souhlasili, že způsob, jak zfilmovat Dickense, nebyl v tom restrukturalizovat ho, ani přidat do příběhu nové a "komerčnější" prvky, ale respektovat jeho epizodický styl a soustředit se na vykreslení postav. V té době to byl téměř revoluční přístup a nervoval studio i nadále, zvláště když začal vyžadovat film zhruba dvě a půl hodiny dlouhý. Pojistka kasovního úspěchu byla zajištěna sestavením hvězdného obsazení pro ostatní velké role - W. C. Fields, Maureen O'Sullivanová, Lionel Barrymore, Basil Rathbone, Edna May Oliverová a další – ale reakce publika na zkušebním promítání v Bakersfieldu byla odrazující. Selznick si hrál s myšlenkou eliminovat Barrymora v roli Peggottyho (vskutku jediný slabý výkon), pak se mazaně rozhodl vyhnout se hněvu milovníků Dickense a místo toho sestříhat délku filmu o několik minut. Když byl David Copperfield uveden, jak kritikům, tak publiku se velmi líbil – zcela oprávněně, protože navzdory několika zaváháním ve výpravě má tento film obrovskou vitalitu a přesvědčení a zůstává nejautentičtějším filmem, jaký byl podle Dickensovy předlohy kdy natočen. Později David se směsicí sentimentu a pověry přiznal, že během příprav a natáčení filmu: "Všude, kam jsme šli, jsem sebou tahal staromódní vydání Copperfielda v červené kůži, které mi dal můj otec."

Tento úspěch byl bodem obratu v Selznickově kariéře, protože dokazoval nejen, že film podle klasického románu může vydělat peníze, ale také, že respektovat originál se vyplácí. Opakoval ten vzorec s Annou Kareninou, s Gretou Garbo, a s filmem Příběh dvou měst (A Tale of Two Cities). V té době se Thalberg uzdravil a vrátil do studia. Vzhledem k tomu, že si nepřál být zapleten do Mayerových intrik, prohlásil Selznick, že odchází, aby založil vlastní společnost. V oběžníku pro Nicholase Schencka, prezidenta MGM, vysvětloval se svou charakteristickou špetkou okázalosti: "Jsem na křižovatce, kde vysoko visí ukazatel: 'Tvému vlastnímu já býti věren, a musí následovati, tak jako noc den, ty nesmíš pak býti nepravdivý ku člověku žádnému.'"

Sestavil ohromný seznam akcionářů a na konci roku 1935 oznámil vytvoření společnosti Selznick International Pictures. S kapitálem přes 3 000 000 dolarů měl multimilionáře Johna Hay ("Jocka") Whitneyho jako předsedu rady, se kterým se původně seznámil přes Meriana C. Coopera z King Konga. Dále tu byli Cornelius Whitney a tři sestry Whitneyovy, představující investici 2 400 000 dolarů; tři newyorští finančníci, Robert Lehman a Arthur a John Hertsovi (každý 150 000 dolarů); Myron Selznick (200 000 dolarů); a jako gesto osobní sympatie tichá investice 200 000 dolarů od manželů Irvinga Thalberga a Normy Shearerové. Mayer se cítil hluboce uražen a tato událost měla později následky, když David začal produkovat Jih proti Severu.

Staré Pathe studio v Culver City bylo novým ústředím. Portrét Lewise J. Selznicka visel na zdi kanceláře jeho syna. Od samého počátku bylo heslem "špičková úroveň" a za obchodní značky společnosti byla považována jak Milótská Venuše, tak Okřídlené vítězství. Pak byl jednoho dne Selznick zaujat fasádou budovy studia. V koloniálním stylu, s bílými pilíři – teď se zdá, že nesla nevědomou předtuchu Tary od Margaret Mitchellové, stejně prorocké jako to přijaté O v iniciále. Překrytý na tomto emblému byl pyšný slogan "V tradici kvality."

Tradice začala adaptací Malého Lorda Fauntleroye (Little Lord Fauntleroy), Zahrady Alláhovy (The Garden of Allah, (jediný Selznickův neúspěch, ale zajímavě bizarní) a Zajatce na Zendě (Prisoner of Zenda). Tento seznam "klasiky" dává tušit, že jeho literární vkus byl v podstatě romantika devatenáctého století a byl v něm dost nevyzpytatelný, ale ať šlo o Dickense nebo Roberta Hichense, vyznával k nim stejnou neochvějnou a vážnou úctu. Neustále sestavoval nějaké seznamy a sepisoval poznámky a oběžníky. V sérii poznámek, které sepsal během natáčení Anny Kareniny, navrhl postup pro úpravu klasiky:

I když jsem právě prošel těžkostmi adaptace Davida Copperfielda, vyhlídka na zhuštění Tolstého díla, aniž by došlo k příliš velkému úbytku hodnot, nás nezastrašila... První ranou pro nás bylo rázné odmítnutí Haysova úřadu (úřad pro cenzuru filmu, vyznával Produkční kodex, který podrobně popisoval, co je ve veřejně promítaných filmech z hlediska morálky akceptovatelné, pozn. překladatelky) povolit celou část příběhu zabývající se nemanželským dítětem Anny... ale i to, co zůstalo z osobního příběhu Anny, se zdálo mnohem kvalitnější než jsou tvůrčí invence dnešních spisovatelů, tak jsme pokračovali v práci... Museli jsme odstranit vše, co by jen vzdáleně mohlo být klasifikováno jako vášnivá milostná scéna: a muselo být naprosto jasné, že nejen Anna trpí, ale že i Vronský trpěl... Našim dalším krokem při adaptaci bylo rozhodnutí, který z těch několika příběhů vyprávěných v knize, bychom mohli vyprávět na plátně, aniž by odváděl pozornost diváků z jedné dějové linky na druhou. To znamenalo minimalizovat příběh Levina, včetně té velkolepé scény smrti Levinova bratra... Od tohoto bodu už to byla záležitost pečlivého výběru a úprav Tolstého scén, s překvapivě malým množstvím potřebného připsaného textu... Rád si myslím, že jsme udrželi literární kvalitu a větší část naléhavého příběhu o ženě, rozpolcené mezi dvěma rovnocennými láskami a odsouzené k tragédii, ať zvolí kteroukoli z nich...

Tón tohoto textu a obliba psaní oběžníků, která v průběhu let narůstala a protáhla se do stovek tisíců slov, poskytuje vodítko k něčemu, co se v té době se Selznickem událo. Šroubovaný styl, jako u staromódního politika, a časté změny názorů jsou zároveň podivně zastaralé pro muže krátce po třicítce a mistrovské ve své technice sebeospravedlňování - komentování rozdílu mezi věrností a překroucením slovy "Rád si myslím...". Toto jsou prohlášení ve formě rozkazu a ten rozkaz přichází shora. Objevil tajemství autority, které tkví ve víře v sebe sama za všech okolností. Paralelu lze pozorovat v rostoucí velikosti a majestátnosti samotných filmů, jejichž produkce také stála čím dál tím víc - počínaje Fauntleroyem za zhruba 550 000 dolarů a konče Zendou za asi 900 000 dolarů.

Dalším koníčkem na vzestupu byly hazardní hry. Selznick rád hrál hlavně v klubu na Sunset Strip a byl oddaný, ale smolařský v ruletě. Samozřejmě měl systém, vymyšlený tak důkladně, jako jeho kartotéka, seznamy a oběžníky, ale málokdy se zdálo, že to funguje. Jedné noci prohrál více než 100 000 dolarů s Josephem Schenckem, předsedou rady studia Twentieth Century-Fox. Také pro sebe a svou ženu Irene postavil dům v Beverly Hills, zařízený drahým starožitným nábytkem, jídelním stolem pro třicet lidí a projekční místností. Služebnictvo bylo zaměstnáno ve dne i v noci, stejně jako sekretářky, pro případ, že by si přál jíst nebo diktovat v nočních hodinách. Večírky pro hollywoodskou elitu a příležitostné víkendové výlety na jachtě byly plánovány stejně jako produkce. Film po večeři se začal promítat v přesně plánovaném čase a pozvánky na jachtu přicházely ve formě námořních příkazů.

Od pokeru, přes životní styl, až po filmy, sázky narůstaly.

Začátkem roku 1936 poslala Selznickovi jeho editorka na východním pobřeží, Kay Brownová, dlouhou synopsi románu, který měl brzy vyjít. Jmenoval se Jih proti Severu (Gone with the wind/Odváto větrem) a o jeho autorce dosud nikdo neslyšel. Kay Brownová cítila dostatečně silně jeho možnosti a zakončila své doporučení poznámkou: "Vím, že až si tu knihu přečteš, všeho necháš a koupíš ji."

On to neudělal. Ačkoli tu synopsi přečetl jedním dechem a v celé své šíři by měl ten projekt vypadat neodolatelně – dílo dvacátého století se všemi těmi prvky romantiky devatenáctého století, které tak obdivoval – Selznick odolával. Zatímco nostalgie a široký záběr toho materiálu ho zaujaly, jeho cit pro obchod vysílal alarmující signály. Filmy o Občanské válce, s výjimkou Zrození národa (The Birth of a Nation) – a to bylo hodně dávno – nikdy nebyly kasovními trháky. Jen v předešlém roce film Tak rudá růže (So Red the Rose), režírovaný jeho přítelem Kingem Vidorem s populárními hvězdami Margaret Sullavanovou a Randolphem Scottem, znovu potvrdil toto prokletí. Kabelogram Kay Brownové končil, "Je mi strašně líto, že musím říct NE přes tvé nadšení pro tento příběh."

Po několika dnech si to začal rozmýšlet. Další kabelogram poslaný Kay Brownové souhlasil, že román má velké možnosti, zvláště pokud by byl natočen barevně; ale obával se obtížnosti s obsazením hlavních rolí a vysoké ceny, která byla požadována za filmová práva, 65 000 dolarů. Rozpolcený mezi entuziasmem a pochybou neudělal šest týdnů žádný konečný krok. Podle hollywoodské fráze na tom seděl – a "to" byl symbolický záchod, u kterého se člověk nemůže rozhodnout, jestli jej má použít nebo jít. Ale Kay Brownová si byla svým instinktem jistá. Poslala synopsi Jihu proti Severu šéfu společnosti, Jocku Whitneymu. Jeho odpověď byla okamžitá a řekl jí, že pokud Selznick ta práva nekoupí, pokusí se je získat sám. Tohle účinkovalo. Selznick nabídl 50 000 dolarů. Den nebo dva nato, režisér Mervyn Le Roy, který už v té době měl předběžnou kopii knihy, nabídl 55 000 dolarů.

Až do konce svého života zůstala Margaret Mitchellová odměřená vůči filmům. Ráda na ně chodila, ale nijak netoužila stát se součástí jejich světa. Důvod, proč přijala Selznickovu nabídku, byl čistě osobní. Viděla Davida Copperfielda, obdivovala ho a cítila, že její dílo nemůže být v lepších rukou.

Jako dítě milovala Margaret Mitchellová jízdu na koni, ale jeden škaredý pád navždycky oslabil její kotník. V roce 1926 stále žila ve městě, v němž se narodila, v Atlantě, byla 150 cm vysoká a stará stejně jako nové století, podruhé vdaná – za Johna Marshe, vedoucího reklamy, a chodila o berlích, poté, co si prudce podvrtla svůj pošramocený kotník. Žila život částečného invalidy a byla zdeptaná svým neúspěchem coby spisovatelky. (Dva roky dělala pro Atlanta Journal, měla hrstku krátkých příběhů, které nikdo nechtěl publikovat a nedokončený román o Jazzovém věku.) Je pravděpodobné, že by psaní úplně vzdala, kdyby Marsh nevěřil jejímu talentu a netlačil ve výmluvné chvíli.

Zdá se, že nebylo jiné cesty, než to zkusit znovu. Dokud se kotník odmítal hojit, byl její společenský život zredukovaný, nemohla tančit, což milovala, a dny trávila čtením a hraním bridže. A hlavně, potěšilo by to jejího manžela. A tak se jednoho rána dokulhala pro svůj psací stroj a začala psát román o Občanské válce. Do svých deseti let ani nevěděla, že Jih ji prohrál. Její matka ji vzala na projížďku v bryčce, ukázala jí zbylé trosky zpustlých plantážnických domů v krajině za Atlantou a prozradila jí důležitou novinu. Později řekla, že toto vyprávění o porážce ji pronásledovalo a sama válka neustále vrhala stín na její život. Vyrostla ve městě, kde byly vzpomínky na válku, skrze lidi i místa, stále živé; a další výlet, který přetrvával v její mysli, byla návštěva příbuzných na farmě dvacet mil jižně od Atlanty. Ta patřila její babičce, která odtud uprchla posledním vlakem z Atlanty, než dorazil Sherman.

Když začala psát román, znala jen začátek a konec příběhu a nejdříve napsala poslední kapitolu: Rhett Butler odchází od Scarlett. Ve skutečnosti sotva kdy psala kontinuálně, skákala mezi událostmi, které se odehrály několik let od sebe, a každou kapitolu uchovávala ve velké obálce z konopného papíru. Jak šel čas, byly obálky vybledlé a plné skvrn od kávy. Na některé z nich naškrábala kuchařské recepty a seznamy na nákup. Pro nedostatek sebedůvěry byla tajnůstkářská; jen svému manželovi dovolila číst svou práci v průběhu tvorby, ale něco z něj odhalila i svému blízkému příteli, Loisi Coleovi, který později odešel do New Yorku, aby pracoval pro vydavatelství Macmillan. Zbytek jejích přátel věděl, že se něco chystá, protože když čas od času neočekávaně dorazila návštěva, zastihla ji, jak se belhá schovat tlustou obálku pod polštář na gauči. Nikdo se na nic neptal, protože Peggy Marshovou vždycky považovali za záhadu a měla auru soukromí, kterou lidi instinktivně respektovali. Přestože byla katolička, rozvedla se po pár měsících se svým prvním manželem a vzala si jeho svědka. O sobě moc nemluvila, ale byla dobrý a zábavný společník v mnoha jiných tématech. "Jestli chcete, aby byl váš večírek úspěšný," řekl jeden přítel, "pozvěte Peggy Marshovou." Poté, co vyšel román, mnoho lidí říkalo, že vypadala jako Melanie Hamiltonová, ale osobně byla opravdu mnohem bližší Scarlett. To ji nepotěšilo. Ta drobná, decentně oblečená dáma vždycky trvala na tom, že Scarlettin charakter byl "dalek obdivu".

Její hrdinka začínala jako Pansy O'Harová, postava z jedné z autorčiných nepublikovaných povídek, Melanie se nejprve jmenovala Permelia, pak Melisanda, a když už psala asi rok, sídlo Fontenoy Hall se stal Tarou. Tahle nahodilá, chaotická metoda pokračovala další dva roky, s alternativními verzemi několika epizod přibývajícími na hromadě konopných obálek. (Jak odstranit Scarlettina druhého manžela, Franka Kennedyho, bylo vyřešeno až pár měsíců před vydáním.) Je jasné, že vykreslila několik scén z osobní zkušenosti. V roce 1918, když studovala na Smith College v Massachusetts, zemřela její matka během epidemie chřipky v Atlantě; v románu se Scarlett vrací na Taru a zjišťuje, že její matka zemřela na tyfus. Později téhož roku se zasnoubila s mladým poručíkem, který odjel do Francie a byl tam zabit, stejně jako Scarlettin první manžel, který odešel do války a přišel o život (méně hrdinsky) krátce po svatbě. V roce 1919 šokovala Atlantskou společnost předváděním exotického Apačského tance na večírku organizovaném pro charitu místními debutantkami. Žádná dobře vychovaná dívka by se neměla takto chovat tak brzy po smrti své matky a Jih proti Severu připomíná tuto situaci, když Scarlett všechny zděsí svým tancem s Rhettem ve vdovské černé na bazaru v Atlantě. V roce 1920 vypukl v jejím rodném městě velký požár a ona celou noc pracovala na zpanikařené pohotovosti. Pro Scarlettin útěk z hořící, vyděšené Atlanty Margaret bezpochyby využila své vzpomínky stejně jako historické knihy.

V roce 1930 byl román asi ze dvou třetin hotov a konopné obálky obsahovaly přes tisíc strojově psaných stránek. Pořád chyběla úvodní kapitola, několik spojovacích pasáží a titul. Váhala mezi Další den>, Polnice pravdivě zněly, Ne v našich hvězdách a Vláčet to těžké břemeno, ne zcela spokojená s žádným z nich. A v té době ji to těžké břemeno samo začalo ničit. Její kotník se nakonec zahojil a tak mohla uniknout zpět ke společenskému životu, obědům ve venkovských klubech, večírkům a tanci.

Když se Marshovi přestěhovali do nového bytu, uložila všechny obálky do skříně. Protože její manžel na ni stále tlačil, čas od času se pokoušela knihu dokončit, ale ten původní podnět se zdál být ztracen. "Párkrát jsem na knihu vlítla v roce 1930 a 1931..." Vypěstovala si podivnou, příšernou lhostejnost k tomu nesmírnému množství práce, kterou udělala, a o pět let později byl román stále nedokončen a obálky bledly ve skříni. V roce 1934 na knihu v podstatě nevlítla, protože její krk byl po automobilové nehodě v podpěře. V dubnu 1935 byl Harold Latham z vydavatelství Macmillan na návštěvě v Atlantě a věděl o románu od Loise Colea, teď už pomocného redaktora a kolegy. "Pokud umí psát tak, jak umí vyprávět," řekl Lois Cole, "mělo by to být počteníčko." Latham ji potkal na obědě ve venkovském klubu a požádal, aby mohl vidět rukopis. "Nemám žádný román," řekla mu, překvapená a vyplašená, ale Marsh ji přesvědčil, aby příští den zavezla rukopis Lathamovi do hotelu. Když vešel do vestibulu, viděl drobnou dámu sedící na divanu vedle největšího rukopisu, s jakým se kdy v životě setkal, hromada obálek dosahovala až k jejím ramenům. "Vezměte si tu věc, než si to rozmyslím," řekla a byla zase pryč.

Poté, co koupil kufr, aby unesl tu spoustu obálek, začal Latham ve vlaku do New Orleans román číst. Fyzicky to byl jeden z nejvíc odrazujících rukopisů, který mu kdy byl nabídnut, stránky zažloutlé a rozpadající se, strojopis pokryt opravami tužkou. V hotelu v New Orleans na něj čekal kabelogram. "POŠLETE RUKOPIS ZPĚT, ROZMYSLELA JSEM SI TO." Ignoroval ho a pokračoval ve čtení ve vlaku do New Yorku; navzdory chybějícím partiím a neupraveným, nezrevidovaným částem rukopisu zavětřil bestseller. Učinil okamžitou nabídku knihu publikovat – pokud by ji dokončila. Užaslá řekla svému manželovi, "Nechápu, jak se v tom můžou vyznat." Pak se bála toho, jak by knihu přijal Jih, kdyby ji dovolila publikovat. Pokud by ji Atlanta neschvalovala, nebyla by společensky ignorována? Marsh ji přemluvil nabídku přijmout; pak na ni on i Latham tlačili, aby pracovala dalších šest měsíců, během nichž kontrolovala všechny historické detaily, několikrát přepsala úvodní kapitolu, rozhodla se, že Frank Kennedy najde svou smrt v rukou Ku Klux Klanu, a konečně našla svůj titul v básni "Cynara" od Ernesta Dowsona,

Macmillan naplánoval vydání Jihu proti Severu na duben 1936 a rozhodl vytisknout 10 000 výtisků za cenu 3 dolarů. Pak chtěl Klub knihy měsíce román pro svůj červencový výběr; datum vydání bylo proto posunuto a bylo vytištěno dalších 50 000 výtisků. Koncem července bylo jasné, že se objevil fenomén. Noviny New York Times publikovaly o románu nadšenou recenzi na první straně své sekce o knihách, noviny New York Sun jej přirovnávaly k románu Vojna a mír, Stephen Vincent Benet, Robert Nathan, a H. G. Wells jej schválili a veškerý Jižanský tisk utišil autorčiny obavy ódami chvály. Během šesti měsíců se prodalo půl milionu výtisků a toto číslo se více než zdvojnásobilo, když byla kniha vydána přesně jeden rok. V roce 1937 jí byla udělena Pulitzerova cena. Dokonce i méně laskaví recenzenti, levicové noviny, které ji obvinily z glorifikace otroctví, kritici jako Malcolm Cowley a Louis Kronenberger, kterým připadala nevalně napsaná, museli uznat její výjimečný vliv a apel jejího vášnivého přivírání očí před skutečností.

Jako literární dílo není Jih proti Severu o nic lepší ani o nic horší než většina bestsellerů, ale u žen udeřil na hlubokou citovou strunu, podobně jako mnohem kvalitnější Jane Eyrová téměř před sto lety v Anglii. Hrdinka Charlotte Bronteové byla první emancipovanou mladou dámou, odhodlanou uplatňovat svou nezávislost tváří v tvář společenským tlakům, ve Viktoriánské beletrii. Ne krásná, ale smyslná, ne bohatá, ale inteligentní a cílevědomá, její vztah s muži byl souboj. Emočním prvkem, který pro čtenářky vytvořila, byl vzdor vůči mužské nadvládě. Scarlett O'Harová je přikrášlená verze této myšlenky. Atraktivní, rozmazlená, sobecká, ve chvílích krize umí jednat jako muž, a přestože Rhett Butler od ní na konci odchází, není jisté, že ho nezíská zpět. V každém případě je to ona, kdo přežil, a její nezlomený duch pokračuje v revoluci, kterou začala Charlotte Bronteová. "Pořád tiše říkám," napsala Margaret Mitchellová příteli, "že je to jen obyčejný příběh o několika lidech, kteří stoupali vzhůru, a několika, kteří klesali dolů, o těch, kteří to unesli, a o těch, kteří ne." Její Scarlett to unesla a pro tisíce žen položila základní otázku, co přesně "nezávislost" znamená a co všechno je potřeba obětovat.

Její dopad na svou stvořitelku, Peggy Marshovou z Atlanty, rozenou Margaret Mitchellovou, zůstává ironický a trochu smutný. Napsáním Jihu proti Severu Margaret Mitchellová vypálila svůj vlastní úder za ženskou nezávislost, ale bylo to neochotně a bolestivě a nikdy by to nezvládla bez pomoci svého manžela. Sláva a bohatství, když se dostavily, se zdály být spíš hrozbou než osvobozením. Stáhla se ještě hlouběji do provinciálního manželského života a nikdy nenapsala nic dalšího. "Jsem na útěku," napsala krátce po vydání knihy. "Jsem si jistá, že Scarlett O'Harová nikdy tak nebojovala, aby se dostala z Atlanty, ani tak netrpěla během obléhání Atlanty, jako jsem já vytrpěla během obléhání, které probíhá ode dne vydání." Světla ramp ji omračovaly; odmítla jet do Hollywoodu, aby se setkala se Selznickem, a nechtěla mít nic společného s natáčením filmu.

V roce 1945 měl její manžel infarkt, ze kterého se nikdy úplně nezotavil, a stvořitelka Scarlett se víc než kdy jindy stala spíše podobnou Melanii, trpělivou ošetřovatelkou stejně jako oddanou manželkou. V roce 1949, když s Johnem Marshem přecházela ulici v Atlantě, srazilo ji rychle jedoucí auto a zemřela o pět dní později, pár měsíců před svými čtyřicátými devátými narozeninami. John Marsh ji přežil do roku 1952 a byl pohřben vedle ní na Oaklandském hřbitově v Atlantě.

Když byla jeho nabídka na práva k Jihu proti Severu přijata, odjel Selznick na Havaj na dovolenou se svou ženou a začal číst román, který si koupil. Když se vrátil, zjistil, že je to nezadržitelný bestseller a že už je součástí národního ducha.

V této fázi učinil jen jedno jediné definitivní rozhodnutí, že film by měl režírovat George Cukor. Okolnosti ho rychle přiměly učinit další. Tisíce dopisů od čtenářů a filmových příznivců přicházely do kanceláře společnosti a 99 procent z nich se dožadovalo, aby Clark Gable hrál roli Rhetta Butlera. Gable byl také Selznickovou první volbou, ale hvězdný herec měl exkluzivní smlouvu s MGM a Selznickovy vztahy s tchánem, Louisem Mayerem, se blížily k další krizi.

Začátkem září 1936 dostal Irving Thalberg zápal plic. Zemřel o dva týdny později a Imperátor okamžitě učinil Selznickovi pevnou nabídku stát se druhým vice-prezidentem MGM. Sám chtěl roli vice-prezidenta zodpovědného za produkci vedle druhého vice-prezidenta – svého mladého rivala a chtěl Jih proti Severu pro MGM.

Selznick Mayerovu nabídku odmítl s vysvětlením, že chce pokračovat ve vedení své vlastní společnosti. Mayer pak navrhl, že MGM by mělo zájem koupit Jih proti Severu, s Davidem jako producentem. O situaci kolem Gablea se nemluvilo; Imperátor mluvil mazaně jen o svých představách ohledně obsazení ostatních hlavních rolí - Joan Crawfordová jako Scarlett, Maureen O'Sullivanová jako Melanie a Melvyn Douglas jako Ashley. Selznick řekl, o tom bude muset uvažovat. Mezitím začal prozkoumávat další možnosti ohledně role Rhetta. Gary Cooper už ho napadl a spojil se se Samem Goldwynem, u nějž měl Cooper smlouvu. Goldwyn jednoznačně odmítl zapůjčit ho. Selznick potom pomýšlel na Errola Flynna, velkého filmového drsňáka od natočení filmů Kapitán Blood (Captain Blood) a Útok lehké kavalerie (The Charge of the Light Brigade), se smlouvou u Warner Brothers. Tentokrát mu nabídli balíček návrhů namísto odmítnutí. Bette Davisová, také ve vlastnictví Warners, začala horlivou kampaň na roli Scarlett, ale nechtěla hrát Scarlett s Rhettem v podání Flynna.

Když procházel další jména, nejčastěji uváděná v dopisech, zjistil Selznick, že herec Warner Baxter má silnou podporu ze svého rodného Jihu, ale byl moc starý a chyběl mu sexappeal. Kupodivu měl významnou část z toho zbývajícího 1 procenta herec Basil Rathbone, ale Selznick tuto myšlenku taky zavrhl. O Ronaldu Colmanovi, se smlouvou u jeho společnosti, se už dřív bavil s Kay Brownovou. V prvotním nadšení nad knihou zavolala dálkově Colmanovi a přečetla mu několik pasáží. "Paráda!" řekl herec. "No to je úžasné, absolutně úžasné!" S nesmazatelně britským přízvukem byl zcela mimo hru, ale fanouškovské časopisy se ještě chvíli věnovaly jeho případu. Když se ho v rozhovorech ptali, vždycky odpovídal, že si myslí, že Gable by byl lepší volbou. (Neexistuje žádný záznam o tom, že by se o Colmanovi kdy uvažovalo pro roli Ashleyho – možná ten fyzický kontrast mezi ním a Gablem by nebyl dost silný – ale určitě by zvládl Jižanský přízvuk stejně dobře jako Leslie Howard a mohl být zajímavější volbou.) Selznick musel neochotně uznat, že Gable byl nutností a vrátil se k MGM.

Zcela podle očekávání byly podmínky tvrdé. MGM by zapůjčilo Gablea za cenu podstatně vyšší než byl jeho obvyklý plat a zajistilo by polovinu financování (tehdy odhadnuto na 2 500 000 dolarů), oplátkou za světová distribuční práva pro svou mateřskou společnost, Loew's, Inc., a polovinu celkového zisku.

Mayer samozřejmě věděl, že má trumfy na vyjednávání. Jeho zeť potřeboval nejen Gablea, ale i peníze. Faktem je, že v době, kdy šel zpátky k MGM, měl Selznick roztočeny tři filmy v různých stádiích produkce a neměl dost kapitálu na to, aby natočil Jih proti Severu sám.

"Můj zeť je chytrý chlápek," řekl Mayer, když slyšel, že Selznick podmínky přijal. Jediným problémem bylo, že Gable tu roli nejdřív odmítl. Vždycky mu chyběla sebedůvěra a měl ve zvyku nejprve odmítat role, které se ukázaly být jeho nejúspěšnějšími (Vzpoura na Bounty/Mutiny On the Bounty a Stalo se jedné noci/It Happened One Night), byl upřímně vyděšený vyhlídkami na Rhetta Butlera. Skutečnost, že byl obsazen lidovou volbou, jen zvyšovala jeho obavy. "Příliš velké sousto," řekl Selznickovi, "Nechci z něj ani kousek," a navrhl Ronalda Colmana. Ale podle podmínek jeho smlouvy s MGM nebyl v pozici, aby tu roli odmítl, aniž by mu hrozil vyhazov, a ze soukromých důvodů nebyl čas riskovat ztrátu zaměstnání. Gable byl stále ženatý, přestože žili odděleně, s Texasankou o sedmnáct let starší než on; právě se zamiloval do herečky Carole Lombardové a chtěli se brát. Rhea Langhamová Gableová byla odhodlaná pomstít se tím, že požadovala obrovské rozvodové vypořádání, a, stejně jako Mayer se Selznickem, věděla, že má trumfy na vyjednávání. Její právníci už zmiňovali sumu téměř 300 000 dolarů, která znamenala velkou lítost pro každého, kdo by se jí měl zříci, a tragédii pro přirozeně šetrného muže. S platem 4 000 dolarů týdně od MGM (peníze navíc, požadované Mayerem za jeho služby v Jihu proti Severu, šly všechny do studia), Gable potřeboval finanční výpomoc od svých zaměstnavatelů. A tak, po protahovaném vyjednávání, které bylo ve skutečnosti sérií právních vydírání, s MGM a paní Gableovou v postavení vítězů, podepsal smlouvu na roli Rhetta.

Dohoda s MGM znamenala, že Selznick bude muset pozdržet produkci filmu alespoň o dva roky. Protože jeho společnost měla smlouvu s United Artists na distribuci všech jeho filmů do konce roku 1938, Jih proti Severu mohl být uveden společností MGM až to tomto termínu. Skutečným problémem bylo, jak udržet zájem veřejnosti o ten projekt živý.

Z tohoto dilematu vzešla myšlenka celonárodního hledání talentů, aby byla nalezena neznámá představitelka role Scarlett O'Harové. Když o tom přemýšlel, nebyl Selznick úplně přesvědčen, že chtěl neznámou osobu – i po začátku natáčení stále zvažoval do hlavních rolí hvězdy – a hledání nakonec nevyneslo nic, než jednu dívku z Charlestonu, Alicii Rhettovou, která hrála Indii Wilkesovou, Ashleyho nepříjemnou sestru; ale jako prostředek pro získání pozornosti to bylo brilantní.

Nejvíc mediálně propíraný a silně absurdní moment hledání nastal na Štědrý den roku 1937. Do Selznickova domu byl poslíčky v livreji doručen nadměrný balík. Když strhl stuhy a papír, objevila se replika románu v svém přebalu, z níž vystoupila mladá dívka v krinolínách. "Veselé Vánoce, pane Selznicku! Jsem Vaše Scarlett O'Harová!"

Není divu, že možnost, že by pro roli Scarlett byla vybrána neznámá dívka, také měla vliv na hvězdy a jejich fankluby. Stejně jako v případě Gablea a Rhetta Butlera, proudily dopisy z celé země – také z Evropy, vzhledem k tomu, že román tam opakoval svůj triumf – a navrhovaly téměř všechny významné herečky té doby. Spousta dam navrhovala sama sebe. V těchto dopisech byla Bette Davisová s přehledem nejpopulárnější kandidátkou, se 40 procenty hlasů, ale její odmítnutí hrát s Flynnem ji vyřadilo ze hry. Ztráta té role ji pronásledovala léta. Ve dvacátých letech, když měl Cukor akciovou společnost v Rochesteru v New Yorku, zaměstnal ji na jednu sezónu, pak ji nechal jít, protože neměl jiné role, které by pro ni považoval za vhodné. V její mysli se ustálila myšlenka, že ji Cukor nikdy neměl rád a vždycky stranil Katharine Hepburnové pro roli Scarlett. Ještě v šedesátých letech pak poskytovala Davisová rozhovory, v nichž tvrdila, že pokud by ji Cukor skutečně chtěl, mohla být s Warners udělána dohoda i bez Flynna, a ve své autobiografii, Osamělý život (1962), tvrdí, "Zamítl mě. Takovými neurčitostmi jsou ovlivňovány kariéry." Cukor tohle nikdy nemohl pochopit. "Představ si," řekl mi, "od té doby, co se stala touhle velkou tragédkou a důležitou osobou, jsem se neustále dočítal, že ji George Cukor vyrazil! A já jsem přitom na ni byl tak strašně hodný..."

Tato utkvělá představa prozrazuje neutěšitelnou touhu Davisové po té roli – touhu, která byla nepřímo odměněna. Objevila příběh, jehož Jižanská hrdinka má zjevnou podobnost se Scarlett, a přinutila Jacka Warnera, aby jí dovolil ho v roce 1938 natočit. Rok předtím, než byl Jih proti Severu kandidátem na ocenění, získala svého druhého Oscara za Jezebel, k Selznickově značné zlosti.

Katharine Hepburnová, předpokládaná příčina jejího pádu, byla ve skutečnosti samozvanou uchazečkou, jednou z hvězd, které se Selznickovi buď navrhly samy nebo zapojily své agenty. Díky svému spojení s Cukorem i Selznickem se chvíli myslelo, že je tajnou favoritkou. Ale přestože byl Cukor té myšlence přístupný, Selznick váhal, jestli má Hepburnová dost sexappealu nato, aby Rhetta Butlera tolik let fascinovala, a měl obavy, protože jí v té době dali filmoví distributoři nálepku "mor pokladen". Přesto navrhl udělat s ní kamerové zkoušky, ona však odmítla. Pak, na jeden nebo dva opojné dny, se zdálo, jakoby Hepburnová byla podporována samotnou Margaret Mitchellovou. Autorka odmítla uvést jakékoli preference ohledně herečky, která má hrát její hrdinku, ale jednou se jí jeden přítel zeptal na její názor na Hepburnovou. "Líbila se mi v Malých ženách," řekla, "a myslím, že vypadala velmi pěkně v krinolínách." Ta poznámka se nějak dostala k reportéru Atlanta Journal, který otiskl článek, že Hepburnová je osobní volbou Margaret Mitchellové pro roli Scarlett. Když to pochytily ostatní noviny, vydala autorka veřejné odvolání, ve kterém se herečce omlouvala za jakékoli nedorozumění, které se mohlo objevit, a opakovala: "Nikdy jsem nevyjádřila jakékoli preference a nikdy to neudělám."

Další široce mediálně probíranou kandidátkou byla Norma Shearerová, se kterou měl Selznick diskuze ohledně té role, ale její fanoušci bouřlivě protestovali při pomyšlení, že by herečka proslulá svými příjemnými a vybranými vlastnostmi hrála Jižanskou koketu. Ed Sullivan se k protestu přidal ve svém sloupku a navzdory povzbuzení v úvodníku novin New York Times, Shearerová taktně odstoupila ze soutěže. Nastal tak další příklad toho, že kariéra hvězdy byla silně ovlivněna tím, že nehrála Scarlett. Dlouho nesvá ze své uhlazené image, začala Shearerová tlačit na MGM kvůli roli femme fatale ve filmu Potěšení idiota (Idiot's Delight), ve kterém hrála spolu s Gablem bezprostředně před tím, než začal natáčet Jih proti Severu.

Seznam hereček, které chtěly hrát Scarlett nebo pro ni byly navrženy fanouškovskými časopisy, tiskovými a rozhlasovými komentátory a svými agenty, je ohromující nejen pro svou rozmanitost, ale i pro svůj nesoulad. Příběh začíná, když je Scarlett šestnáct, a přesto mezi seriózně zvažovanými herečkami byly Shearerová (37 let), Miriam Hopkinsová (35 let), Tallulah Bankheadová (34 let), Joan Crawfordová, Jean Arthurová a Irene Dunneová (všechny 33 let). Některé z nich dokonce dělaly kamerové zkoušky. Toto je samozřejmě komentář ze společnosti, která je dnes mnohem více zaujatá věkem (nebo mládím), než tomu bylo ve třicátých letech. Nejpopulárnější postavy té doby byly spíše ženy než dívky. V případě Jean Arthurové se člověk může domnívat, že zkouška byla částečně sentimentálním gestem, protože Selznick do ní byl zamilovaný předtím, než si vzal Mayerovu dceru. Byla originální a okouzlující herečka, ale zjevně příliš stará na tu roli, bez známek Jižanské krásky ve svém temperamentu, a test vypadal nuceně a trapně. Stejně tak test Bankheadové, převážně ze stejných důvodů; zdrženlivost nikdy nebyla jejím charakteristickým rysem. Miriam Hopkinsová, která pro tu roli dělala čtenou zkoušku, ale nedělala kamerou zkoušku, byla z Jihu a nedávno hrála ve filmu Trh marnosti (Becky Sharp); na podobnosti mezi Thackerayho hrdinkou a hrdinkou Margaret Mitchellové bylo poukázáno v několika recenzích. Měla zvláštní, mocnou prudkost a, jako Shearerová, uměla vytvořit iluzi fyzického půvabu. Je znát, že by si poradila se Scarlett na divadelních prknech.

Dalšími testovanými herečkami byly Joan Bennettová (z Malých žen), Paulette Goddardová, mladičká Lana Turnerová, která právě upoutala pozornost ve své první, malé roli ve filmu Nezapomenou (They Won't Forget), a newyorská modelka jménem Edythe Marrinerová, kterou Irene Selznicková zahlédla na jedné módní přehlídce. Loretta Youngová byla na chvíli taky Selznickovou oblíbenou možností. Když člověk vidí záznamy s uchazečkami, pochopí, proč Cukor a Selznick hledali dál. Některé jsou okamžitě mimo hru: Lana Turnerová nejistá, zmatená a samá lokna. Edythe Marrinerová – která si po kamerové zkoušce změnila jméno na Susan Haywardovou – vypadala dobře; tehdy jí bylo devatenáct, lehce se podobala Vivien Leighové, ale v jejím projevu na plátně už je zjevná houževnatost po kariéře u filmu. Paulette Goddardová, nedávno uvedena Chaplinem ve filmu Moderní doba (Modern Times), je jediná, kdo se přibližuje. Chaplin cítil její svůdnost a odkryl ji velmi efektivně ve svém filmu; i na zkoušce to v ní stále je, je přitažlivá, ale nějak příliš městsky, na dceru z Tary. Přesto se o ní chvíli nejsilněji uvažovalo a tehdy málem podepsala smlouvu.

Ze všech těchto adeptek byla tiskem nejžhavěji tipována Miriam Hopkinsová a shodou okolností také pracovala v Cukorově akciové společnosti. Obdivoval její talent, ale říkal, že nikdy neměl pocit, že je ta pravá pro roli Scarlett. Další jména vhozená do arény byla Carole Lombardová, Margaret Sullavanová (obě zastupovány Myronem Selznickem), Claudette Colbertová, Ann Sheridanová a Jean Harlowová, ale tady, zdá se, vstupujeme na půdu přeludů a reklamních triků. A když Selznick požádal ostatní studia, aby navrhli nějaké herečky, se kterými mají smlouvu, RKO přišlo se sedmadvacetiletou neznámou herečkou jménem Lucille Ballová. "Děláte si srandu?" byla její přímá reakce, ale agent castingu jí najal hlasového instruktora a domluvil se Selznickem čtenou zkoušku. Ten byl zdvořilý, ale vyhýbavý. O pár let později ji poslali na podobně nevhodný konkurz k Orsonu Wellesovi, na roli dívky, kterou Občan Kane zkouší proměnit v operní zpěvačku.

Propagace udržovala zdání, že Selznick trávil většinu svého času od konce roku 1936 do podzimu roku 1938 dohledem nad hledáním Scarlett, děláním konkurzů a sledováním kamerových zkoušek. Ve skutečnosti se hledání scénáře ukázalo být stejně vyčerpávající. Nejprve zaměstnal broadwayského dramatika, Sidneyho Howarda (filmy Věděli, co chtějí/They Knew What They Wanted, Stříbrný kord/Silver Cord, Továrník Dodsworth/Dodsworth), aby napsal základní koncept. Vítěz Pulitzerovy ceny Howard měl všechny prestižní pověřovací listiny a určitou povědomost o filmové technice, protože už dříve pracoval s Goldwynem. Selznickova jediná pochyba – která byla oprávněná – byla, jestli ten elegantní pán z Východního pobřeží bude ochotný přijmout producentovy náročné pracovní metody. "Nikdy se mi moc neosvědčilo nechat scénáristu dělat scénář samotného, bez téměř dennodenní spolupráce se mnou a obvykle i režisérem," napsal v kabelogramu Kay Brownové, která dojednávala smlouvu s Howardem v New Yorku. "Cokoli můžete udělat, abyste přiměla Howarda k tomu, aby byl přístupný poradám s námi během skutečného psaní scénáře, bude, myslím, bezpečnostním opatřením..." Nicméně, jako mnoho newyorských dramatiků, Howard v podstatě nejevil zájem o psaní pro filmy a Kalifornie ho nezajímala. Souhlasil pouze, že přijede do Hollywoodu na setkání se Selznickem a Cukorem, pak se vrátil na Východ pracovat. Napsal Margaret Mitchellové a vyjádřil radost nad svým úkolem a požádal o pomoc s černošskými dialogy. Znovu se odmítla zapojit. Howard se pustil do toho, co považoval za dobře placenou řemeslnou práci a vykonával ji s dovedností a značnou rychlostí, když uspořádal řadu původních scén z dvou milionů slov románu během dvou měsíců. Přestože byl scénář v podstatě dobrý a odstranil mnohé, co se opakovalo, a nepodstatné menší postavy, stále představoval problém: byl přes čtyři sta stran dlouhý, téměř šest hodin promítacího času na plátně.

Selznickova první reakce byla zvážit, zda natočit film jako dva snímky. Konfrontován se svou zásadou držet se věrně klasiky, se obával, že další vynechávky jej mohou zradit. Přemýšlel o filmu, který by trval asi dvě a půl hodiny. Z Howardova prvního konceptu, se všemi vynechávkami oproti knize, však bylo jasné, že Jih proti Severu se nikdy nemůže vejít do této délky. Myšlenka dvou samostatných filmů zapadla, když Selznick zjistil, že na ni majitelé kin reagovali nepříznivě. Místo toho požádal Howarda, aby se vrátil do Kalifornie a prodiskutoval s Cukorem a s ním drastičtější způsoby, jak zkrátit materiál do potřebné délky. Během těchto rozhovorů bylo provedeno několik nových a hlubokých zářezů. Shodli se na tom, že z filmu vyloučí všechny členy O'Harovy rodiny, kteří nežili na Taře (v knize jsou jich sousední plantáže plné); Selznick chtěl vypustit Scarlettino druhé manželství s Frankem Kennedym, ale jak Cukor, tak Howard byli proti tomu, tak vypustili jen dítě z tohoto manželství a, jak vyžadoval Cukor, stejně tak Scarlettino dítě z prvního manželství; všechny epizody s Ku Klux Klanem byly zamítnuty a Howardovi vyčetli, že dodal několik scén ukazujících Rhetta jako prorážeče blokády. Tímto způsobem byl scénář zkrácen o dalších asi sedmdesát stran a Howard se vrátil domů.

Selznick pak odložil scénář, tak jak byl, stranou. Sporadicky, během několika příštích měsíců, zkontroloval všechny oblíbené scény a dialogy, které si poznačil ve svém vydání románu, aby zjistil, jestli s nimi Howardova struktura počítá; ale neudělal žádný krok, aby angažoval Howarda nebo někoho jiného, aby pokračoval v dalším psaní. Když se na to Cukor vyptával, byla odpověď jaksi vyhýbavá: "Nejpečlivěji zvažuji každou větu a každé slovo... Také znovu kontrolujeme poznámky scénáristického oddělení o věcech, které z knihy vynechali." Zasažen Howardovou poznámkou na jejich posledním setkání, že Margaret Mitchellová "dělala všechno aspoň dvakrát," nařídil asistentce, aby udělala kompletní rejstřík knihy, se seznamem hlavních postav a toho, co se s nimi stalo, kolikrát Rhett mluvil o válce a Ashley o rozpadu Jihu a tak dále, s myšlenkou eliminovat opakování a vybrat nejlepší pasáže dialogů a zkombinovat podobné scény.

A tak byl koncem ledna 1938 Howardův původní koncept efektivně na polici, spolu s hromadami navrhovaných střihů a úprav. Částečný důvod tohoto byl ten, že ačkoli byl Selznick dosud vcelku spokojen s Howardovým postupem, byl rozladěn z jeho odmítnutí zůstat na neurčito v Kalifornii a pokračovat v práci pod jeho vedením. V pozadí svého zájmu Selznick slídil po poddajnějším nástupci, ale v popředí zájmu bylo několik filmů, které byl odhodlán produkovat, a neměl vůbec v úmyslu zvolnit ve své detailní osobní kontrole nad každým z nich. Selznick ospravedlňoval svou metodu absolutní kontroly prohlašováním, že film, aby byl uměleckým dílem, musí nést osobní podpis, stejně jako obraz. Tímto způsobem vyložil auteur teorii už léta předtím, s tím rozdílem, že pro něj byl auteur producent a ne režisér.

Obsazení Melanie a Ashleyho bylo jen o trošku méně problematické. Anne Shirleyová, která sladce trpěla ve filmech Anna ze Zeleného domu (Anne of Green Gables) a Stella Dallasová (Stella Dallas), Andrea Leedsová, která upoutala pozornost jako sebevražedná mladá herečka ve filmu Motýl vzlétl k záři (Stage Door), a Elizabeth Allanová, laskavá matka v Davidu Copperfieldovi, dělaly zkoušky první. Ani jedna nepřesvědčila. O Geraldine Fitzgeraldové a Priscille Laneové se uvažovalo, ale pak se od nich upustilo. Selznick se pak obrátil na Janet Gaynorovou, ale tato herečka se rozhodla ukončit svou filmovou kariéru. Jednoho dne Joan Fontaineová, dvacetiletá herečka se smlouvou u RKO, kde měla jen malý úspěch, přišla k Cukorovi pod dojmem, že ji chtěl na čtenou zkoušku na roli Scarlett. Když zjistila, že o ní uvažoval pro roli Melanie, řekla mu, že ta role ji nezajímá – ale nadnesla, že by mohla zajímat její slavnější sestru, Olivii de Havillandovou. Ta myšlenka zaujala taky Selznicka a Cukora a tak Olivia přišla k producentovi domů na čtenou zkoušku. De Havillandová popsala svůj zážitek: "George četl Scarlettiny věty zatímco já jsem četla Melaniiny. Z nějakého důvodu musel George stát a svírat nějaké sametové závěsy. Byl opravdu úžasný – jsem si jistá, že to jeho výkon mi získal tu roli." Selznick s Cukorem se shodli, že ona je tou Melanií, kterou chtěli, ale znovu bylo nutné spojit se s Warners, protože Olivia tam měla smlouvu. Nejprve Jack Warner odmítl výpůjčku za jakýchkoli podmínek; stejně jako jiní v oboru cítil, že Jih proti Severu byl příliš riskantní projekt a předpovídal, že "Bude to největší krach v historii."

Narozdíl od střízlivých rolí, do kterých byla obsazována doposud, milé cudné dívenky zamilované do elegantního Errola Flynna, byla Olivia de Havillandová temperamentní a chytrá. Šla zpracovat Warnerovu ženu, znala její vliv, a sehrála s ní jednou odpoledne na Brown Derby velmi efektní scénu plnou čaje a vzájemných sympatií. Vliv paní Warnerové byl přenesen na jejího manžela, začala vyjednávání a podepsala se smlouva.

Pro roli Ashleyho byl Selznickovou první volbou vždycky Leslie Howard, tehdy na vrcholu své reputace "citlivého" hlavního hrdiny ve filmech i v divadle. Po filmech Zkamenělý les (The Petrified Forest) a Z lidského otroctví (Of Human Bondage) hrál v divadle v New Yorku Hamleta, pak se vrátil do Anglie, aby podal svůj nejlepší výkon ve filmu Pygmalion. Howard v té době psal hru (kterou nikdy nedokončil) a chtěl produkovat a režírovat. Když ho při návratu do Hollywoodu Selznick oslovil, byla hercova odpověď vlažná. Neměl zájem číst román Margaret Mitchellové a faktem je, že to nikdy neudělal; když mu Selznick ukázal pár scén ze scénáře, zůstal bez zájmu. Selznick znal Howardovy další ambice a tak mu nabídl balíček návrhů, s tím, že pro další film bude moci pracovat jako pomocný producent. Howard tu návnadu nakonec vzal, udávajíc ve svém dopisu dceři do Anglie obvyklý důvod: "Peníze jsou tu posláním, a kdo jsem já, abych je odmítal?"

Tím dalším filmem bylo Intermezzo. Během podzimu 1938 si také Selznick našel čas, aby se zabýval dalším tipem od Kay Brownové, která ve švédské verzi viděla Ingrid Bergmanovou, a podepsal s ní smlouvu. Zdálo se, že jeho rozvrh nemůže být nikdy dost plný, a tak se pustil do plánů na Americký remake.

V listopadu 1938, deset měsíců po posledních schůzkách se Sidney Howardem, nedošlo k žádnému pokroku ve scénáři a stále nebyla žádná Scarlett; ale bylo určeno datum začátku natáčení. Smlouva s MGM specifikovala, že Gable musel začít pracovat během druhého týdne v únoru 1939 a nebyla jistota, že bude k dispozici víc než dvacet týdnů, což bylo méně, než stanovoval natáčecí plán. (Pro případ, že by se někdo divil, jak může být bez scénáře sestaven plán, Selznick dal svému produkčnímu oddělení seznam všech podstatných scén a kulis, které budou určitě obsaženy ve filmu, a na jeho základě oddělení vypočítalo natáčecí období na přibližně dvacet dva týdnů. Současně měla být spousta záběrů na pozadí a vedlejších záběrů, které nevyžadují pokyny hercům, natáčena druhým štábem.) V časové tísni teď Selznick oznámil, že se samostatná sekvence, požár Atlanty, bude natáčet 10. prosince 1938. Plánoval využití následujících dvou měsíců, než bude Gable k dispozici, k dalším přípravám a scénám bez Rhetta.

Během listopadu taky došel k rozhodnutí. Paulette Goddardová bude jeho Scarlett O'Harovou a kontaktoval jejího agenta. Avšak v té době spolu Chaplin a jeho hvězda otevřeně žili a nikdo si nebyl jistý, jestli byli oddáni. V těch více paranoidních kruzích filmového průmyslu a ve středních vrstvách vyvolaly Chaplinovy údajné levicové názory ve filmu Moderní doba první příměsi nepopularity, které vedly k jeho konečnému vyloučení ze Spojených států. Teď byl křik proti "nemorálnímu" soukromému životu zvýšený. Když se dalo ve známost, že Goddardová byla těsně před podepsáním smlouvy, ženské kluby po celých Spojených státech vypálily salvy protestu a Selznick cítil povinnost zeptat se své Scarlett, jestli je nebo není Chaplinovou ženou. Goddardová trvala na tom, že obřad proběhl na moři, v přístavu v Singapuru, když se plavili do Orientu. (V Mé autobiografii, publikované v roce 1964, Chaplin stručně uvádí, "Během toho výletu jsme se Paulette a já vzali.") Bohužel Goddardová nemohla předložit doklad o manželství ani žádný oficiální důkaz, že se svatba uskutečnila. Selznick se rozhodl neriskovat skandál a neochotně nařídil pokračovat v hledání.

Mezitím znovu krátce obrátil pozornost ke scénáři. Poté, co Margaret Mitchellová odmítla jeho nabídku zkontrolovat připravený materiál a vyjádřit o něm svůj názor, zaměstnal Olivera H. P. Garretta, scénáristu, se kterým už dříve pracoval u MGM, aby s ním spolupracoval na dalších opravách struktury a kontinuity. Tahle práce začala ve vlaku do New Yorku, kam musel Selznick jet na týden obchodních setkání. Spolu udělali nějaká další zkrácení a přepracovali několik důležitých scén – rožnění u Dvanácti dubů, setkání Rhetta a Scarlett na bazaru v Atlantě, útěk z Atlanty, Ashleyho návrat z války a nové události vedoucí ke smrti Franka Kennedyho. Stejně jako další scénáristé, kteří jej následovali, byl i Garrett limitován tím, že směl pracovat jen na oddělených sekvencích, faktem, že Selznick si stále nebyl jist tím, jak dlouhý film chce, a varováním, aby si nezahrával s klasikou: "Ideální scénář, by podle mého přesvědčení byl ten, který by neobsahoval jediné slovo z původních dialogů a který by byl stoprocentně podle Margaret Mitchellové." Náročný příkaz, když Selznick také požadoval vymyslet občasnou scénu, která není v knize.

Stejně jako jeho nástupci byl Garrett zaměstnán jen na víkend nebo dva a nikdy nevěděl, které z jeho myšlenek byly přijaty, dokud neviděl film dokončený. Do půlky ledna 1939 byli stejným způsobem postupně zapojeni do práce další spisovatelé – včetně Johna van Drutena, Scotta Fitzgeralda a scénáristy Jo Swerlinga. Na rozdíl od svých požadavků na úzkou spolupráci se zdálo, že Selznick nebyl ochoten pracovat se svými spisovateli déle než pár dní (nebo nocí), a zůstával podivně lhostejný ke zmatku, který jeho metoda vytváří. Ještě den před začátkem hlavního natáčení píše ve vzkazu Whitneymu, aby neměl obavy ze "zdánlivě malého množství finálního zrevidovaného scénáře... Je to tak jasně v mé mysli, že ti mohu povědět ten film od začátku až do konce, téměř záběr po záběru."

Zatímco hromady nerevidovaných stránek neustále narůstaly, začal se radit s Cukorem o obsazení vedlejších rolí. Lionel Barrymore byl jejich prvním nápadem pro roli Dr. Meadea, ale tento herec byl v té době upoután na invalidní vozík, a tak místo něj vybrali Harryho Davenporta. Selznick požádal Kay Brownovou, aby vysondovala u Tallulah Bankheadové (v té době už oficiálně zamítnutou jako kandidátku na Scarlett), jestli by hrála Belle Watlingovou, Atlantskou bordelmamá; odpověď Bankheadové, ačkoli nebyla zaznamenána, si každý může představit a roli dostala Ona Munsonová. Hattie McDanielová dělala testy a byla obsazena do role chůvy, Thomas Mitchell podepsal smlouvu na roli Scarlettina otce a Barbara O'Neilová (poté, co Lillian Gishová tu roli odmítla) na roli její matky. Lauře Hope Crewsové, odbornici na pošetilé stařenky, připadla role tetičky Pittypat poté, co Billie Burkeová byla zamítnuta, protože sice byla pošetilá, ale ne dost stará.

Produkční tým už v té době pracoval. Jako vedoucího výpravy si Selznick vybral Williama Camerona Menziese, se kterým už ho pojila práce na filmu Tom Sawyer a kterému dělala čest řada dalších vynikajících úspěchů, od němého filmu Zloděj z Bagdádu (Thief of Bagdad) s Fairbanksem po film Svět za sto let (Things to Come) v Anglii, který také spolurežíroval. Podle Cukora byl Hobe Erwin (který vytvořil okouzlující scény pro film Malé ženy) také podstatně zúčastněný na počátečních poradách o vizuálních aspektech a ovlivnil celkový přístup. Protože už jsou jak Menzies tak Erwin po smrti, je tohle jedna z několika produkčních záležitostí, které nemohou být zcela vyjasněny. Erwin nebyl uveden v titulcích fimu a pracoval na něm jen pár týdnů, než byl jako umělecký vedoucí nahrazen Lylem Wheelerem; ale to samo o sobě není důvod k pochybám o Cukrově tvrzení, že Erwin přispěl podstatnými nápady. Na druhou stranu je jisté, že se Menzies na filmu podílel po celou dobu: režíroval několik sekvencí, nakreslil barevné skicy pro všechna významná postavení kamery v každé scéně, které jeho asistent, McMillan Johnson, připravil pod jeho dohledem, a navrhl scény, které pak připravil Lyle Wheeler.

Lee Garmes, kameraman filmu, udělal v průběhu třicátých let vynikající novátorskou práci, průkopník v rozvoji tichého osvětlení, bohatých a tlumených polotónů, které byly k vidění na vrcholu ve filmech Von Sternberg-Dietricha Maroko (Morocco), Šanghajský Express (Shanghai Express) a Potupa (Dishonored). Kabelogram od Selznicka ho zastihl v Londýně, kde několik měsíců pracoval s Alexanderem Kordou na projektu ve stádiu kolapsu. Byl to film Cyrano z Bergeracu, ve kterém měl hrát Charles Laughton; shodou okolností Garmes (který ho měl režírovat) právě testoval Vivien Leighovou na roli Roxany. Neshody mezi Kordou a Laughtonem způsobily, že se od filmu upustilo. Garmes vzpomíná, že ho Selznickův kabelogram překvapil, protože byl přesvědčený, že Jih proti Severu se už při nejmenším musel začít natáčet. Poté, co jeho agent ověřil, že tomu tak nebylo, vrátil se Garmes do Hollywoodu o den později, než se točil požár Atlanty, kterým natáčení začalo. Pak pracoval na filmu sedm týdnů, po kterých měl rozdílnosti v názorech se Selznickem a byl vystřídán. Ačkoli natočil téměř třetinu filmu a kamerové zkoušky Vivien Leighové, nebyl uveden v titulcích.

Ohledně kostýmů se Selznick obrátil na Waltera Plunketta, se kterým už dříve pracoval na filmu Malé ženy a který dostal děsivý úkol vytvořit spodničky a krinolíny pro neexistující Scarlett. Ohledně interiérů byl z New Yorku vylákán Joseph B. Platt, šéf velké designérské firmy. Vytvořil speciální tapety a koberce a dohlížel na výběr starožitného nábytku. Jak on, tak Plunkett pracovali v úzké spolupráci s Menziesem, rozvíjeli barevné efekty a motivy pro různé scény. Selznick samozřejmě chodil na všechny jejich porady a dával na skici pečeť svého souhlasu.

Tara měla být postavena na zadním dvoře studia, kde pořád stály různé kulisy z filmů Poslední Mohykán (The Last of the Mohicans), King Kong, Zahrada Alláhova (The Garden of Allah) a Malý Lord Fauntleroy (Little Lord Fauntleroy). Selznickův vedoucí výroby Raymond Klune navrhl, že místo jejich odklizení by měly být smontovány, znovu natřeny a pak spáleny jako Atlanta. Protože to měla být noční scéna a většina detailů byla zahalena zuřícími plameny, stačilo ke zničení připravit jen pár falešných průčelí.

Zatímco byly staré kulisy připravovány ke spálení, měl Selznick další krátký záchvat zájmu o scénář. S dalším ruským přítelem, Jo Swerlingem, který napsal scénář k nedávno dokončenému filmu z jejich studia Stvořeni jeden pro druhého (Made for Each Other), odjel na týden na Bermudy. Udělali pár poznámek, ale žádné psaní se nekonalo. Když se vrátil do Hollywoodu, byl na chvíli vyplašený Eddiem Mannixem, viceprezidentem MGM, který mu řekl, že požár Atlanty by mohl být proveden mnohem efektivněji použitím záběrů modelu. Menzies a Raymond Klune rozhodně nesouhlasili a po krátkém váhání Selznick povolil pokračovat v původním plánu.

Noc 10. prosince, noc požáru, byla chladná. Sedm technicolorových kamer – všechny, které byly v Hollywoodu v té době k dispozici – bylo rozmístěno tak, aby zachytily požár, jehož záběry se zjevně nedaly opakovat, jejich nastavení a nasvícení vyřešil Ray Rennahan, asistent kamery od Technicoloru. Potrubí s benzínem probíhalo starými kulisami; 25 členů policejního oddělení z Los Angeles, 50 hasičů ze studia a 200 pomocníků ze studia postávalo kolem s nářadím a 500 galony vody v nádržích pro případ, že by se plameny vymkly z rukou. Byli zaměstnáni dubléři pro role Scarlett a Rhetta, kteří byli k vidění v různých dlouhých a středních záběrech, jak prchají z města s Melanií, jejím novorozenětem a služebnou Prissy schovanými vzadu ve voze. Bylo postaveno speciální vyhlídkové pódium pro Selznicka, jeho matku (Lewis J. Selznick se na začátku třicátých let přestěhoval do Kalifornie a krátce na to zemřel) a přátele. Myron byl očekáván, ale varoval, že může přijít pozdě, protože se věnoval několika klientům na večeři.

Něco napoleonského bylo ve vzhledu sedmatřicetiletého producenta, který byl vyvýšen na svém pódiu, obklopen dvořany, připraven dát příkaz, který by zapálil svět. Nicméně protože měl Myron zpoždění, signál byl odložen – jako skoro všechno související s filmem. Po hodině řekl Ray Klune Selznickovi, že není možné nechat policisty a hasiče dál čekat. Silně nervózní – co kdyby se ukázalo, že Mannix měl pravdu a ta široce medializovaná pohřební hranice selže a nevytvoří požadovaný efekt na plátně? – dal producent svůj signál. Slavné staré kulisy z vysušeného dřeva ochotně vzplály. Cukor vykřikl první "Akce!" na Jihu proti Severu a dubléři Scarlett a Rhetta probíhali kolem hořících staveb z filmů King Kong a Zahrada Alláhova (The Garden of Allah).

Když jiskry vylétly nahoru a budovy se začaly třást, Selznick věděl, že Mannix se mýlil. Otočil se k Raymondu Kluneovi a omluvil se, že o něm pochyboval. A některým obyvatelům Los Angeles, neustále vystrašeným z přírodních katastrof jako zemětřesení a holocaust, ohlásila pronikavá záře na obloze, že samo město hoří. Pár tuctů lidí si kvapem zabalilo kufry, naskákalo do aut a vyrazilo do pouště.

Když začal oheň slábnout a natáčení skončilo, dorazil Myron, lehce opilý, se svými hosty z večeře. Vedl je nahoru na pódium, ignorujíc Davidovy výčitky, a vzrušeně popadl jeho ruku. "Chci tě seznámit s tvou Scarlett O'Harovou!" řekl tak hlasitě, že se všichni otočili.

Selznick se z akrů hořícího rumiště podíval na mladou herečku stojící vedle Laurence Oliviera. Zdálo se, že zář ohně zdůraznila náznak bledě zelené ve světlé modři jejích očí, té zelené, kterou Margaret Mitchellová připsala očím své hrdinky. Věděl, že je to Vivien Leighová, anglická herečka, a že ona a Olivier spolu chodí. Také věděl, že před několika měsíci mu bylo její jméno zmíněno jedním z jeho hledačů talentů a že shlédl dva filmy, které v Británii natočila, Požár nad Anglií (Fire Over England) a Američan v Oxfordu (A Yank at Oxford), a povařoval ji za vynikající, ale v žádném případě vhodnou pro roli Scarlett. Když ji teď viděl, změnila se ta chvíle ve scénu z jeho vlastního filmu Zrodila se hvězda (A Star Is Born). "Stačil jeden pohled a věděl jsem, že je ta pravá – přinejmenším ta pravá co se týče vzhledu," řekl později. "Pokud máte něčí obrázek v mysli a pak najednou tu osobu vidíte, není žádný další důkaz potřeba... Nikdy se nevzpamatuji z toho prvního pohledu."

Originál článku si můžete přečíst zde: http://www.theatlantic.com/issues/73feb/gone.htm

Copyright © 1973 by Gavin Lambert. All rights reserved.

The Atlantic Monthly; February 1973; The Making of Gone With the Wind, Volume 231, No. 2, Pages 37-51

Překlad HD